Spousta přátel mi říká, že bych své zážitky měla psát. Kdykoli jim totiž vykládám nějaké příhody, které se mi staly v práci, škole či s přítelem na cestách, mohou se potrhat smíchy. Proto jsem se rozhodla vytvořit tuto rubriku, kde najdete různé historky (většinou spojené s cestováním). I zde tak můžete najít názorné příklady chování, kterého je lépe se vyvarovat :-) Na začátek jsem se rozhodla poodhalit zákulisí své průvodcovské profese.
Obsah:
Malý náhled do zákulisí průvodcovské činnosti aneb zážitky s turisty
Když se daří, tak se daří aneb jak vypadají naše výlety
Když se daří, tak se daří aneb jak vypadají naše výlety
Malý náhled do zákulisí průvodcovské činnosti aneb mé zážitky s turisty
O tom, že práce průvodce (pozor nemluvím o průvodcích na hradech a zámcích, tato práce nemá s průvodcovstvím téměř nic společného) není snadná, stojí spoustu nervů a času strávených samostudiem, o tom se už nemluví. Zato se ale občas s kolegy pěkně zasmějeme.
Zážitek první
„Rozumný turista“
Je horko, červenec, 30°C ve stínu. Italský turista vstoupí do autobusu. Následuje otázka: „Autobus není vybaven klimatizací?“. Já na to: „Ne, klimatizace je jen vepředu u pana řidiče.“ Ital se zděsí: „Tady vážně není klimatizace?“ Já opět: „Ne, není. Bohužel“. Ital si zaťuká na čelo: „Nejsem blázen. Nepojedu“. Otočí se na podpatku a odchází.
Měl recht, já bych v tom počasí taky nikam nejela. Jediné, co mi vrtá hlavou, je taková drobná otázka: „Neměli by být Italové na vedro zvyklí?“
Zážitk druhý
„Slovani si přece rozumějí“
Postarší polský manželský pár je mi přiřazen na prohlídku v češtině, protože Poláci a Češi si přece rozumějí, že. To, že si nerozumíme, jsme objevili záhy. Stejně jako to, že milí Poláci nemluví žádným cizím jazykem. Nevadí. Dám jim stručný plán výletu v češtině a oni si hledají informace o památkách ve svém tlustém knižním původci v rodném jazyce. Vyrážíme. Dojedeme na hrad Veveří. Za pomoci posunků a tištěného průvodce následuje otázka: "Toto není Pernštejn?"
Postarší polský manželský pár je mi přiřazen na prohlídku v češtině, protože Poláci a Češi si přece rozumějí, že. To, že si nerozumíme, jsme objevili záhy. Stejně jako to, že milí Poláci nemluví žádným cizím jazykem. Nevadí. Dám jim stručný plán výletu v češtině a oni si hledají informace o památkách ve svém tlustém knižním původci v rodném jazyce. Vyrážíme. Dojedeme na hrad Veveří. Za pomoci posunků a tištěného průvodce následuje otázka: "Toto není Pernštejn?"
O tom, že průvodce musí být připraven na vše, svědčí i následující zážitek. Řidič se na mne obrátí uprostřed cesty úzkými klikatými uličkami. „Nějak nám selhávají brzdy“. Já na to (otupělá nedostatkem spánku a vedrem): „Nevadí, to dojedeme.“ Obracím se k lidem s úsměvem ve tváři: „Připomínám, že autobus je vybaven bezpečnostními pásy, takže se teď všichni pěkně připoutáme.“
Otázka sezóny
No a na závěr ještě otázka, která mě za letošní sezónu nejvíc dostala. Jeden Novozélanďan se mne ptá: „A kolik Evropa zažila válek?“. Takže je-li někdo z vás, čtenářů, milovníkem historie a chtělo by se mu to spočítat, můžete mi odpověď napsat v komentáři. Budu se těšit :)
Když se daří, tak se daří aneb jak vypadají naše výlety
Měla
to být poklidná projížďka za krásného letního počasí… Nakonec se z toho spíš
ukázala být spíš zkouška nervů (a to nejen našich :)).
x
x
Původní plán byl jednoduchý – po obědě vyrazit na krátkou
projížďku na skútru do Velké Bíteše, zde se občerstvit ve výborné cukrárně U
Zdubů a odsud vyrazit zpět domů přes Náměšť nad Oslavou a Mohelno. Nutno říci, že první část výletu klapala jako
na drátku. Sluníčko svítilo, skútřík vesele hučel, v cukrárně jsme si
dopřáli úžasnou zmrzlinu. Vlastně vše probíhalo zcela bezvadně, v Mohelnu jsme
vzali benzín a pokračovali dál. Za vesnicí však z ničeho nic přestane fungovat
motor, díky setrvačnosti (cesta byla z kopečka) jsme dojeli až na začátek
obce Senorady, kde jsme zastavili. Vzhledem k tomu, že jsme před chvilkou
tankovali, ptám se podezřele svého přítele a řidiče: „Jsi si jistý, že si
nabral správný benzín?“ „Jo, byla to 95. Ale můžem se pro jistotu podívat na
účtenku z benzínky.“ Chvilka štrachání v peněžence a máme to tu černé
na bílém – Natural 95. Zde chybička nebude. Ptám se podezřívavě: „A máme olej“?
Odpověď: “Ano, dolíval jsem plnou nádržku na začátku sezóny. Ale můžem
zkontrolovat, jestli neutíká“. Následuje chvilka štrachání v kufru a moje
drahá polovička vytahuje šroubovák a odšroubovává kryt. Já na to: „Nemám
podržet ty šroubky? “Ne, to je v poho“, odvětí. Následuje mohutné
kýchání: „Kruci, seno“. Ano, nebyli
bychom to my, kdybychom neměli okolo sebe diváky. Přes cestu seče starý
dědoušek louku. Tím se však nenecháme rozptýlit, tváříme se zcela nenápadně, jako
že víme, co děláme, že. Naše pátrání však výsledek nepřinese, oleje je
dostatek. Zato však nyní postrádáme jeden šroubek od krytu. Následuje telefonní
hovor s naším kamarádem, který se nám stará o auto, Martinem. Já mezitím
hledám ztracený šroubek mezi kamínky a pískem. Martin nám dává tip, že by to
mohlo být pojistkami. Prý bývají u světel. Moje polovička se pokouší
odšroubovat horní kryt, já si tentokrát již beru šroubky do ruky.
Mezitím nás dojíždí v autě jiný dědoušek, kterého jsme asi před hodinou
předjeli. Na chvilku se mě zmocní deprese. Nezjistili jsme, jak odmontovat
horní kryt, ale zato jsem našla šroubek! Vzdáváme to a voláme asistenční linku
naší pojišťovny. Aspoň vyzkoušíme naši havarijní pojistku, že. Asistenční linka se nachází v Praze.
Borec na lince si nechá nadiktovat všechny možná čísla, a pak se vyptává, kde
jsme. Popisujeme mu trasu. Dotyčný na druhé straně linky začíná být lehce
zmaten a klade nám záludné dotazy jako: „Je to okres Třebíč“? Což samozřejmě
nevíme, žádnou ceduli jsme neviděli :) Následuje otázka: “Jste sám“? Ne, se spolujezdcem." Na druhé straně linky je
ticho a údiv: „Takže dvě osoby?" „Ano, dvě“. Výborně! Poté, co v Praze pochopili,
že :
a) ano, na jižní Moravě opravdu nemáme servis na každém rohu
a
b) dokonce se dá jet
na motocyklu i se spolujezdcem,
jsme domluveni a přijede pro nás odtahovka. Potkáme se ve
středu vesnice. Naštěstí ani nemusíme tlačit, stačí nasednout a gravitace
vykoná vše za nás. Zaparkujeme před hospodou, kde si dáváme kafíčko a čekání si
zkracujeme telefonními hovory se:
- svými přáteli
(kteří se skvěle baví tím, že pro skútr může jet odtah)
- helpdeskem (který nás kontroluje, zda žijeme)
- a pánem z odtahovky, který bloudí.
Navíc nás
informuje, že si musel vzít velký tahač. Bezva, není nad to dopřát místním
nějaký ten zážitek o kterém mohou vykládat ještě o Vánocích, že. Přijíždí pán z odtahovky.
Říká, že je to v pohodě, že už jel i pro babetu. Nakládal ji před plnou
cukrárnou a všichni zákazníci se prý vyběhli ven podívat. My jsme na tom ještě
dobře, na nás se všichni koukají jen obrovským proskleným oknem. Poté, co
uspořádáme místním opilcům představení, vyrážíme směrem do Brna.
Vlastně je nám
krásně. Kocháme se západem slunce a vykládáme své zážitky z cest. Za
chvilku jsme na místě určení, necháváme se vyložit i s naším dopravním
prostředkem před servisem, kde ho necháváme stát a vyrážíme domů pro plachtu a
řetěz – tentokrát už po svých. Konec se zdá být idylický, avšak na večer hlásí
bouřky. Vypadá to, že tentokrát se předpověď nemýlí. Funíme do kopečka, je nám
vedro, nad našimi hlavami se honí bouřkové mraky a okolo šlehají blesky.
Neztrácím optimismus: „Ty helmy můžeme použít místo deštníku, ne.“ Nadšené odpovědi
se však nedočkám, místo toho přidáváme do kroku. „To dojdem aspoň k Tescu a
odsud se popovezem autobusem“. Když přicházíme k Tescu, začínají padat
první kapky. Autobus však kupodivu jede a po jednom přestupu se ocitáme doma,
kde bereme plachtu a řetěz, nasedáme do auta a vyrážíme opět k našemu (nyní
již mezi přáteli slavnému), stroji. Využíváme obrovského propagačního deštníku jedné
nejmenovanné plynárenské společnosti a zatímco já držím deštník, můj protějšek
otírá a zakrývá skútr. Sotva tuto náročnou činnost dokončíme, déšť ustává. Domů
jsme se nakonec dostali po 23 hod. (a na výlet jsme vyjížděli po 14h). Není nad to si užít trochu adrenalinu!
Někdo by mohl říct, že výlet se nevydařil. Opak je však pravdou. Proč? Nebýt této drobné příhody:
a) nemohli bychom si ověřit, že naše pojištění opravdu funguje (žádnou
spoluúčast jsme neplatili, vše bylo v ceně)
b) neměli bychom umytý skútr
c) … a také bychom neměli veselou historku k pondělnímu obědu
pro své kolegy :) Může
se to zdát jako historka pro pobavení. Naše výlety se však jen hemží podobnými
zážitky. O tom svědčí i slova mé kolegyně z práce: „Já se vždycky tak
těším, s čím v pondělí přijdeš“.
A co vy, využíváte havarijní pojištění?